Platnost rozhodčí smlouvy a transparentnost výběru rozhodce dle judikatury Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud ČR se ve své judikatuře poměrně často věňuje otázce transparentnosti výběru rozhodce v rámci rozhodčí smlouvy. Dříve zastával názor, že je platnou rozhodčí smlouva, v níž je sjednáno, že spory budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem.

Sjednocujícím usnesením velkého senátu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 však zaujal názor opačný a nadále jej prosazuje. Dotčené ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, bylo následně i s ohledem na posílení pozice spotřebitelů v rozhodčím řízení novelizováno a doplněno o možnost volby tzv. appointing authority, tedy subjektu, který je pověřen určením rozhodce v případě zahájení rozhodčího řízení.

Nemožnost sjednat si rozhodčí smlouvu tak, že rozhodce určí žalující strana, přitom platí i pro vztahy mezi podnikateli, jak Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 dovodil. Přesto by bylo možné uvažovat o opačném přístupu s ohledem na přijímanou povahu rozhodčího řízení a postavení podnikatelů.

Za akceptovatelný způsob Nejvyšší soud ČR považuje případ uvedený v rozsudku ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, kde judikoval, že platnou je rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z osmi jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu. Přičemž nejde dle jeho názoru o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule. Toto rozhodnutí navazuje na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu ČR, který prakticky stejné závěry (požadavek více jmenovitě určených rozhodců) vyjádřil již v rozhodnutích z 11. října 2012, sp. zn. IV. ÚS 1281/12, nebo z 23. května 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12 a to i v případě spotřebitelů.

Současně jsou pochopitelně kladeny vysoké nároky na nestrannost a nezávislost rozhodce, k níž se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích také často vyjadřuje. Nadále je ovšem nepřípustné, aby rozhodce určovala pouze jedna strana, jak Nejvyšší soud ČR vyložil v usnesení ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 23 Cdo 3085/2014, ve kterém judikoval, že: „Pro zachování transparentnosti výběru rozhodce a rovnosti stran v rozhodčím řízení nemůže být výběr rozhodce ponechán pouze na vůli jedné ze stran sporu. Za přípustný by takový způsob ustavení rozhodce mohl být považován v případě, pokud by s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci, tzn. výběr by nebyl ponechán pouze na vůli jediného účastníka. Jinak by v právech a povinnostech stran mohla vzniknout nerovnováha plynoucí z rozhodčí doložky.“